ŠAMANSKÁ CESTA

Vydal jsem se na šamanskou cestu najít odpověď. A stála tam divizna.  U silnice, kde snad ani nebyla hlína. Že ji děti nezlomily proutkem? Byla tam jen kvůli mně. V tu chvíli mi dala odpověď. Vyrostla tam sama za sebe, sama pro sebe. A i kdybych nešel okolo, stála by tam. Stál jsem tam chvíli a ani mne nenapadlo byť se k ní přiblížit. Měla mou úctu. Jen jsme se míjeli. V tu chvíli mi ji tam dal osud. Ale jí to bylo jedno.                                                                                     

Najednou mi hlavou začali proudit myšlenky. Jedna za druhou. Mohl jsem tam chodit, zalévat ji. Zkrásněla by, měla by velké listy a mnoho květů,  a ne jen jeden, jak teď. Umýt ji listy od prachu. Stejně, jako bych to mohl udělat bezdomovci, který by mne něčím upoutal, zaujal. A co když bych si pak zlomil nohu?  Divizna, zvyklá na zálivku, by měla kořeny jen pod povrchem.  Zvyklá na péči, by měla mnoho listů a nádherných květů, zkrásněla by pod mojí péčí a pak…zabil bych ji. Stejně tak zabijíme i svoje děti.  Hrají si na písku, nevidí nic jiného a vy…nečekáte,  až samo se rozhlédne strachy, zda tam maminka ještě je.  Ne,  vy ho vyrušíte.  Musíš se napít,  musíš se najíst, už se stmívá, musíme domů, co by tomu řekli lidé. Tomu dítěti je to jedno, jako té divizně. A myšlenky letí dál…Máte svou morálku, své zákony, které vám ukládají, ne přikazují, jak se o ně máte starat, dát mu najíst, a vy ty zákony jen plníte. Nutíte ho žít v mantinelech, které mu morálka a zákony přesně vymezí. Celý život pak bude žít VE VAŠICH MANTINELECH. A co má dělat, když jeho život jste mu začali brát tam, tam na tom pískovišti. Kdyby jste tehdy na písku jen v němém úžasu pozorovali to dítě, co vše tam dokáže vidět. To dítě, ne vaše dítě. Vám nepatří, není to váš majetek! Tak by třeba na tom písku uvidělo broučka a stal by se entomologem, nebo květinu a stal by se botanikem. A bylo by mu jedno, co si myslíte vy, co pro něj chystáte vy. Byl by tu stejně, jako ta divizna. Sám za sebe.  Žil by svůj život a bylo by mu jedno, zda je hubený či tlustý, protože by ho nikdo nenaučil hodnotit. Nenastavil  mu mantinel na krásu. Co je a co už není krásné. Norma krásy.  A kdo ji nastavil?                                      

Stál jsem tam u té divizny v němém úžasu před jejím osudem, neschopen jakkoliv do něj zasáhnout. Abych ji nezabil. A stejně s úžasem nechám růst a kvést bezdomovce, cikány, bílý či růžový kolem sebe. Neschopen zasáhnout do jejich osudu, abych je nezabil. Stejně, jak zabijíte životy svých  dětí. Příroda je moudrá, sama by vedla jejich kroky jejich životem.  A bylo by jí jedno, co si myslíte vy. Vyjděte ven a pokuste se najít své skutečné místo v přírodě.  Místo, kam patříte. Každý jsme důležitý ale jen pokud nezasahujeme do osudu druhých. Zalívejte diviznu, připoutejte si ji k sobě a máte za ni zodpovědnost. A kdo vám dal právo si ji k sobě připoutat. Stala se vaším vězněm.  Na celý život vězněm. TY BUDEŠ DOKTOREM, PRÁVNÍKEM jako jsem já, tvůj otec. A on jím je po zbytek svého nešťastného života vězně.                                                                                                                         

Pokračoval jsem v cestě a jen občas jsem se ohlédl po divizně, než mi zmizela z očí. A to jsem ještě nevyšel z města. Je to ta odpověď co jsem čekal??  Kdo ví.